Jak se mi plní přání

Dnešní článek je o tom, jak se mi splnilo přání, které jsem už dávno zahodila. O tom, že nic není nemožné a že řešení někdy přijde úplně odjinud než byste čekali 🙂

Když jsem byla malá, měla jsem sen, že jezdím z kopce po volných svazích stejně jako záchranáři od horské. Vůbec netuším, kde se ten obrázek v mojí mysli vzal. Jediné lyže, co jsme doma tehdy měli, byly běžky 😀

Na sjezdovkách jsem poprvé a na dlouho naposled stála na lyžáku. Tehdy jsem se díky své skvělé schopnosti plužit dostala rovnou do druhého družstva, které šlo nahoru na sjezdovku. Tu jsem sjela s vyděšeným výrazem střemhlav dolů. Byla jsem přeřazena do družstva začátečníků a pak už jsem zase dlouho na sjezdovkách nestála.

Sjezdovky mě vůbec nelákaly, nechávaly mě klidnou i potom, co jsem se přestěhovala na hory. I když přiznávám, že se mi v hlavě čas od času objevila myšlenka na jízdu ve volném terénu. To byla taky moje motivace se na lyže nakonec znovu postavit. Sjezdování mi ale moc nešlo, a tak jsem nadobro zahodila představu, že budu někdy jezdit u horské 😀 Lyže jsem ale nezahodila a učila se dál.

A pak se objevily. Lyže, se kterými šlo stoupat i sjíždět. Vlastně takové měli už naši dědečkové, ale tak trochu se na ně zapomnělo. V dnešní době jim říkáme skialpy. Ke mně přišly úplně nenápadně, jako takové lepší běžky. Jednou jsme si je vzali na výlet a já se do nich úplně zamilovala.

Pohyb v zimních horách dostal najednou nový rozměr. Nové možnosti, víc zábavy a svobody. To jsem ještě nevěděla, že se s nimi dostanu i do prašanu a budu se prohánět mezi smrčky.  A že zanedlouho budu sjíždět třeba i Sněžku.

Tam v tom prašanu jsem si uvědomila, že to je ono, vybavil se mi můj obrázek z dětství. Nečekala jsem to, úplně jsem na tu myšlenku zapomněla. Věděla jsem, že nikdy nebudu profík, musela bych hodně trénovat, nemám výbavu. A ono to přišlo úplně z jiné strany.

Dovolila jsem si to, a tak se to mohlo splnit. Dovolila jsem si půjčit tak drahé lyže. Dovolila jsem si je později i koupit. Dovolila jsem si učit se na sjezdovkách, i když mi to přišlo jako něco navíc. Kdybych si tohle všechno nedovolila, tak se můj sen nesplnil 😉

A co víc? Jako bonus mám i vysněné boty. Když jsem je poprvé viděla na obrázku, bylo mi jasné, že na ně nemám. Nebyly tou dobou ani na českém trhu. No a co, jsou krásné, proč bych je jednou nemohla mít.  Netrvalo to ani rok.

Nebojte se přát si i to, co se zdá být na hony vzdálené nynější realitě 🙂