Můj první přesun do Krkonoš byl velmi rychlý. Ještě dnes si říkám, že nic se neděje náhodou 🙂 Pracovala jsem tehdy v neziskovce na Václavském náměstí. Seděla jsem v podkrovní pracovně a z ulice bylo slyšet to nekonečné hemžení, ten všudypřítomný hluk, spěch a stres. Do toho jsem opět řešila peníze. Život v hlavním městě začínal být dražší než výše mého příjmu.
A tak přišlo rozhodnutí odejít pryč. Ale kam? Kde chci vlastně žít? Vyrůstala jsem v podhůří Orlických hor, les měla za domem a volný čas trávila venku se skauty. Kde se cítím nejlíp? Nejraději jezdím na hory, tak proč se tam rovnou neodstěhovat?
Volba padla na Krkonoše, které jsem znala asi nejlíp. Začala jsem hledat práci, trochu jsem netušila, co bych tam mohla dělat. Asi učitelku nebo pomocnou sílu na nějaké boudě? Druhý den se objevilo místo lektorky ekologické výchovy. Vow, stačí se rozhodnout a je to! To byla ale rychlost!
Pro mě jako skautku, vedoucí turistického oddílu, speciální pedagožku a svého času členku mladých ochránců přírody místo jako ušité. To nevymyslíte!
Za pár dní jsem už šlapala do kopce na Rýchorskou boudu na pohovor. Ze zaprášené šedé Prahy jsem se najednou ocitla v bílé pohádce. Jasně přijedu, jasně na dva dny, ne nechci odvoz, ráda se projdu. Znělo mi ještě v hlavě. To byl trochu blbý nápad, funěla jsem do kopce, běžky na rameni, ale dala jsem to!
Tahle cesta měla totiž úžasné kouzlo, bylo to v únoru, těsně přede mnou projela rolba a já šla nahoru, jako by tam právě rozvinuli bílý třpytivý koberec. Z úžasu jsem nevyšla ani po příchodu na boudu. Ty lidi byli prostě úplně jiný. Byli úplně v klidu, nikam nespěchali, byli milí. Jakoby všechny starosti nechali někde dole pod kopcem.
Ono to úplně tak nebylo, život na kopci přináší zase jiné starosti. Někdy to je zaopatření základních potřeb jako je jídlo a teplo, jindy to je ponorka osazenstva. Kolikrát jen zajet na nákup trvalo přes půl dne.
Odměnou pak byly večery a rána, kdy tam člověk nepotkal ani živáčka. Tady jsem se naučila být sama v tichu v přírodě. Nebát se v lese a naslouchat mu. Tady jsem se naučila, že každý den je co obdivovat. A že mohu každý den žasnout znovu a znovu nad moudrostí a krásou přírody.
Mohla jsem tu být něco málo přes rok a jsem za to moc vděčná. Odcházela jsem s velkým smutkem, ale čekala mě další dobrodružství. Věci se dějí tak, jak mají 🙂
Rýchory už mi navždy zůstaly v srdci, tak jako mnohým lidem. Mají prostě své kouzlo. Je to místo s jedinečnými výhledy a s kouzelným lesem, přímo pralesem. Na jaře tu u studánky kvetou šafrány, v létě na loukách pod kopcem najdete orchideje. A na podzim se sem sjíždějí fotografové, aby zachytili mlhu v pralese.